©2018 by Alastair Scarborough. Proudly created with Wix.com

 
Vyhledat
  • alastairscarborough

Tak to takhle začíná

Všechno to začíná nějakým dopisem, který se mi přímo vnutil do rukou. Expresně na moje jméno. Ale to bylo už dávno, tak strašně dávno. Popravdě, bylo to už před třemi lety.

Na Příčné se otevřely už obchůdky, a já si tak obstaral tebe, deníčku. Ty hnusná kniho, co mne bude pronásledovat budoucí školní roky a bude drbavě vyzvídat ty nejšťavnatější informace z blízkého kruhu mých přátel. Popravdě... ani nevím, co teď psát.


Z mudlovských filmů a knih bych čekal nějaký to představení se, poklábosení o sobě... Ne, to fakt dělat nebudu.

Ale upřímně... do doby, než jsem dostal ten dopis, tak život byl takovej malichernej. Nečekal jsem od dětství nic, než kolena plná modřin a ruce ošoupané od štěrku. Ale teď se ode mne očekává poslušnost, každý den stejné hadry a doufání, že budu studovat dnem i nocí. Zajímá mě to, ale tak šíleně mě to nebaví (aneb proč nejsem Havraspár).

Přebíhat pořád přes celý hrad, tam a zpět, jen abych mohl dorazit na nějakou šíleně důležitou hodinu, kde je prostě mrtvo a ještě k tomu si psát něco do sešitu. Plus furt zdržuje namáčení brka do inkoustu, všude jsou kaňky, panika, svět zasáhla tma. Vyřešil jsem to várkou mudlovských pastelek a propisek.

I vždycky v té naší koleji je mrtvo, kdy je sem tam Jessie, nebo nějaký náš prefekt (máme vůbec prefekta?) a nejlépe oba dva. Každý rok přijde várka prváků, přes rok se to nějak přetřídí a vyháže... kamže ti lidi vůbec mizí? Zpátky domů? Dopisy se přepočítaly?

Když tak nad tím přemýšlím, tak ani nevím, kdo vyhrál letos pohár. Přes polovinu roku jsem nevylezl z pokoje a nebo smrděl v lektvarovém klubu a plýtval svoje ingredience. Bylo mi upřímně fuk, že nechodím na hodiny. Sedět celý den na zadku a poslouchat nějaké povídaní můžu doma. Lektvarama jsem se alespoň něco fajn učil; spousta urychlovacích maličkostí, jak správně trefit barvy vody a že krást kvalitní vodu z učebny se vyplatí. Proklínám umyvadla v lektvarové učebně ze kterých lije jen hnusná nekvalitní voda, která mi mrví moje vodnaté pochutiny. A tak jsem přišel ke dvoum nálevkám plné čiré vody, kterou táhám jako vůl z učebny do pokoje.

A když dorazím do pokoje, překvapí mne... vlastně ne, už nepřekvapuje... ten chlív, co tam Ronnye nechává. Hned za dveřmi hnízdí jeho bidýlko na sovu, hned za tím krabice... občas kufr, a hromada košíků. Boha, někdy fakt lituju, že mám postel až vzadu za tím vším, jelikož s těžkou nálevkou se tyhle prkotiny špatně překračujou. Popuzování Ronnyeho do uklizení svého bordelu jsme s Jessiem vzdali už rovnou v prváku, jelikož Ronnye jen kývne, zatímco vůbec naši prosbu neposlouchal a prostě... odešel bez úklidu. To jsou dny, kdy proklínám svoji matku, proč muselo její tělo stvořit chlapce, protože musí být paráda být na pokoji s holkama, které prostě po sobě umí uklízet a netrénují po večerech kouzla u hlav svých spících kamarádek.


To by byl... asi konec mého ventilování a konec prvního zápisu. Slohovky, deníku, fakt nečekej. To bych musel mít opravdu o čem mluvit. A to se zatím opravdu nestalo.


79 zobrazení
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now